Evžen Savojský
Evžen Savojský (*16.10.1663 Paříž+24.4.1736 Vídeň) se narodil jako syn francouzského generála Evžena Mořice, prince savojsko-carignanského a hraběte ze Soissons a proslulé intrikánky kněžny Olympie Mancini. Přezdívali mu „Malý abbé“ nebo také „Malý kapucín“. Byl jedním z nejlepších vojevůdců konce 17. a počátku 18. století.
Rodina mu původně určila církevní kariéru. V patnácti letech začal studovat teologii, ale ve dvaceti letech studia i rodný dům opustil.
Dvakrát požádal francouzského krále Ludvíka XIV. (*1638+1715) o přidělení pluku, ale byl odmítnut. Král odmítnutí komentoval slovy: “Ještě nikdy si nikdo nedovolil civět mi tak drze do obličeje jako zlostný krahujec.“ V létě 1683 uprchl z Francie a s pomocí svého příbuzného vstoupil do služeb římského císaře a českého krále Leopolda I. (*1640+1705) z rakouských Habsburků.
Jako ordonační důstojník svého bratrance Ludvíka Viléma Bádenského se zúčastnil bitvy s Turky u Vídně (1683).
Koncem roku obdržel v rámci povyšování od Leopolda I. pluk dragounů.
Studoval vojenství a zúčastnil se několika tažení habsburské armády proti Turkům. V roce 1687 se vyznamenal v bitvě u Moháče (Nagyharsány) a 31. ledna byl jmenován polním podmaršálem. V březnu mu Viktor Amadeus II. potvrdil výnosné důchody ze dvou opatství. Byl počítán mezi významné vojevůdce. V roce 1688 se zúčastnil obléhání Bělehradu. Byl těžce raněn a půl roku se léčil.
Na počátku příštího roku se v čele tří jezdeckých pluků přemístil k Rýnu, bojoval proti Francii a byl u dobytí Mohuče. Utrpěl tam další zranění. Byl povýšen na generála jízdy a poslán do Itálie na pomoc svému bratranci, vévodovi savojskému, zařazenému do protifrancouzské koalice. Koaliční vojsko bylo poraženo v bitvě u Staffardy. Evžen ale v roce 1691 nečekaným útokem zahnal francouzská vojska, obléhající Cuneo. Měl vážné spory se svými nadřízenými. V roce 1693 byl Evžen Savojský povýšen na polního maršála. Následovala ale drtivá porážka u Marsaglie, kterou prohrál Viktor Amadeus II. 20.září 1697 byl uzavřen mír. Savojsko se stalo spojencem Francie.
V roce 1697 se Evžen stal vrchním velitelem habsburských vojsk v Uhrách. 11. září porazil drtivě Turky v bitvě u Zenty. Potom vtrhl do Bosny a obsadil Sarajevo. Mír vyústil ve stažení tureckých vojsk z Uherska a Sedmihradska, který zahájil pozvolný pád Osmanské říše.
Následovaly války o dědictví španělské (1701-1702) na italském území. Evžen Savojský slavně zvítězil nad francouzskými vojáky 1. září 1701 v bitvě u Chiari v severní Itálii. Poraženým protivníkem byl maršál Villeroy (*1644+1730). Na jaře 1703 jmenoval císař Evžena prezidentem dvorské válečné rady. Od toho roku žil Evžen Savojský 19 roků se svým milencem hrabětem Johannem Atlhannem III.
Evžen Savojský reformoval armádu a založil tyrolskou domobranu. Ta odrazila útok francouzsko-bavorských vojsk na území habsburské monarchie.
Na jaře 1704 připravili Evžen Savojský, Jan Václav Vratislav z Mitrovic a John Churchill, vévoda z Marlborough plán odvážného tažení. Vrcholem tažení byla drtivá porážka francouzských vojsk 13. srpna v bitvě u Hőchstädtu. Evžen navázal s vévodou z Marlborough mnohaleté přátelství.
Evžen válčil v Itálii proti Špatnělům a Francouzům. A porážel je. Drtivě zvítězil 7. září 1706 nad francouzským generálem Ferdinandem Marsinem (*1656+1706) u Turína na březích řeky Pád. Genrál Marsin byl smrtelně raněn.
Vítězil i Marlborough na francouzsko-říšských hranicích. Francouzi italské bojiště v březnu 1707 vyklidili.
Evžen byl jmenován říšským maršálem a guvernérem Lombardie (1707-1716). Ruský car mu dokonce nabídl polskou korunu, kterou zdvořile odmítnul. V roce 1708 byl jmenován „generalleutnantem“. Ovládl všechny významné úřady v zemi. Plánovaný vpád do Francie se neuskutečnil. Francouzi sami zaútočili. Evžen s Marboroughem je hravě rozdrtili u belgického Oudenaarde na břehu řeky Šeldy (11. července 1708) a dobyli Lille. Mírová jednání v Haagu, jichž se Evžen zúčastnil, zkrachovala.
Následovaly tři roky urputných bojů. Nástupem toryů v Anglii a smrtí Josefa I. se koalice rozpadla. Evžen bránil západní hranici Říše proti francouzské převaze. 13. května převzal vrchní velení. Nepřítel postupoval do země, ale Evžen ovládal poziční válku. Francouzi přistoupili na mírová jednání, která skončila 7. září raastatským mírem.
V době míru začal Evžen Savojský ve Vídni budovat barokní palác Belvedere (Dolní Belveder jako obytná budova letního sídla prince Evžena dokončen dle návrhu barokního architekta Johanna Lucase von Hildebrandta (*1664+1743) v roce 1716, komplex dokončen Horním Belvederem v roce 1723). Zároveň byl jmenován guvernérem rakouského Nizozemí, které monarchie dostala na základě mírové smlouvy.
Osmanská říše útočila na Rusko a benátskou republiku. Císař Karel VI. po delším váhání na naléhání Evžena zasáhnul. Válka propukla na jaře 1716. Monarchie měla pod Evženovým vedením devadesát tisíc vojáků a velký vezír Damad Ali armádu takřka dvojnásobnou. Evžen překvapil nepřítele a porazil ho 5. srpna u Petrovaradína a 12. října obsadil Temešvár.
Na přelomu června a července 1717 Evžen oblehl Bělehrad. Porazil silnou armádu paši Chalila. Bělehrad kapituloval 18. srpna. Po jednáních byl (21. července 1718) uzavřen Požarevecký mír. Do habsburské správy přešly severní Srbsko, Malé Valašsko a Temešský Banát. Turci si ponechali území, dobytá na Benátské republice.
Evžen se věnoval více politice. Podporoval snahy císaře Karla VI. o prosazení pragmatické sankce, kterou císař vydal 19. února 1713. Týkalo se to především nejstarší císařovy dcery Marie Terezie. Evžen Savojský při tom císaři radil: „Veličenstvo, vaší dědičce by bylo líp, kdybyste jí místo papírového zákona o ženském následnictví zanechal takových 100 000 dobře vyzbrojenývh vojáků a truhlu plnou pokladů.“
Císař jej považoval jako věrného, ale mírně zkorumpovaného ministra. Vysoce postavení šlechticové proti Evženovi intrikovali a poukazovali na to, že zastává velké množství úřadů a nestíhá je vykonávat. To byla skutečnost. V roce 1719 odkryl Evžen rozsáhlou zradu a intriky nejbližších přátel a císařových rádců.
Vydělal velké jmění na akciích Ostendské společnosti, na jejímž založení se podílel a kterou císař na nátlak Francie a Anglie zrušil.
Osobně vedl habsburská vojska na Rýně do války o dědictví polské (1733-1738). Nedostatek vojáků a špatný zdravotní stav byly příčinou nevýrazných výsledků. Prosazoval sňatek Marie Terezie se synem saského nebo bavorského kurfiřta. Podílel se na mírových jednáních, ale jeho vliv upadal.
Těžce nemocný zemřel ve Vídni ve věku nedožitých 73 let. Byl pohřben v hrobce Křížové kaple v katedrále sv. Štěpána ve Vídni.
Zemřel velký vojevůdce, který se otcovsky staral o svoje vojáky. Negativní stránkou ale byla jeho přehnaná záliba v hromadění majetku a některé jeho povahové vlastnosti. Jako historický vzor německého či rakouského vojáka jej připomínali za I. i II. světové války.
„Prince Evžena Savojského už jeho současníci považovali za vtělení všech vojenských a civilních ctností. Opředla ho legenda nikým neporaženého vojevůdce a prozíravého politika, který v mnohém předešel svou dobu. S jeho jménem byla spojována celá jedna epocha rakouských dějin, kdy císařské zbraně zazářily ve své největší slávě.“ (Karel Richter, Princ Evžen Savojský, 2000, str. 368, Dušan Uhlíř, úryvek z doslovu.www-cs.wikipedia.org. History revue 11/2010, str. 65-67)
Během války o uvolněný polský trůn, kterou vedla Habsburská monarchie proti Francii, Španělsku a Sardínii, zemřel slavný vojevůdce, "Turkobijec" a jeden z nejlepších vojevůdců přelomu 17. a 18. století Evžen Savojský (*16.10.1663 Paříž+24.4.1736 Vídeň).
Připomínáme si tedy 275. výročí jeho úmrtí. Jeho životní osudy zajímavě popisuje Karel Richtr v knize "Princ Evžen Savojský" z roku 2000.
Z připravované knihy...
